Víš, co je na tom unaveném povzdechu "já už prostě nemůžu" asi nejhorší? Že hned vteřinu za ním se většinou nedostaví úleva, ale dost často tichá facka od našeho vlastního vnitřního kritika: "Ale prosím tě, nenaříkej. Podívej se na ostatní, ty to mají kolikrát těžší a zvládaj to. Nelituj se" a nebo moje "oblíbený" - "Co tě nezabije, to tě posílí"...
V minulém článku jsme mluvily o tom, kudy nám síla utíká (přečíst si ho můžeš tady). O těch neviditelných dírách v energetické nádobě, jako je přetvářka nebo snaha všem vyhovět. Ale co se stane, když ty díry začneme látat? Když si konečně sedneme do trávy s tím, že teď budeme "jen odpočívat"?
Čekáš na dovolenou celé měsíce. A pak konečně přijde - jenže místo úlevy cítíš neklid. Tělo sice sedí, ale v hlavě ti pořád běží nekonečný seznam úkolů, výčitky, že nic neděláš, nebo úzkost z toho, co všechno tě čeká, až se vrátíš.
Znáš ten pocit? Říkáš si "chráním svou energii" – a přitom v koutku duše tušíš, že možná jen utíkáš. Nebo naopak zůstáváš v situaci, která tě vyčerpává, protože odejít by přece bylo sobecké. Sebeláska je jedno z nejzneužívanějších slov dnešní doby. A právě proto stojí za to podívat se na ni blíž.
Dokončila jsi náročný projekt. Zvládla jsi věc, která tě měsíce stála energii, čas i spoustu probdělých nocí. A pak — nic.
Víš, co je na závisti asi nejhorší? Že se za ni většinou strašně stydíme. Někdo sdílí úspěch, který si přeješ taky, a něco v tobě se stáhne. Cítíš to škubnutí v břiše, to tiché "proč ona a ne já?" A hned za tím přichází ten druhý, ještě nepříjemnější pocit – stud. Tohle bych přece neměla cítit. Co jsem to za člověka?...
Možná právě teď stojíš před rozhodnutím.
A nejvíc by ti ulevilo, kdyby někdo řekl: "Tohle je správně."
Sedíš v kavárně a přemýšlíš, jak se rozhodnout o něčem důležitém — třeba jestli přijmout novou pracovní nabídku. A než vůbec stihneš zachytit svůj první pocit, začne ti v hlavě běžet film:
Někdy si myslíme, že jsme v klidu.
Nerozčilujeme se. Nic nám nevadí. Je ticho, žádné drama.
Uvnitř? Vypnuto. Prázdno. Odpojeno.
