Čekáš na dovolenou celé měsíce. A pak konečně přijde - jenže místo úlevy cítíš neklid. Tělo sice sedí, ale v hlavě ti pořád běží nekonečný seznam úkolů, výčitky, že nic neděláš, nebo úzkost z toho, co všechno tě čeká, až se vrátíš.
Znáš ten pocit? Říkáš si "chráním svou energii" – a přitom v koutku duše tušíš, že možná jen utíkáš. Nebo naopak zůstáváš v situaci, která tě vyčerpává, protože odejít by přece bylo sobecké. Sebeláska je jedno z nejzneužívanějších slov dnešní doby. A právě proto stojí za to podívat se na ni blíž.
Dokončila jsi náročný projekt. Zvládla jsi věc, která tě měsíce stála energii, čas i spoustu probdělých nocí. A pak — nic.
Víš, co je na závisti asi nejhorší? Že se za ni většinou strašně stydíme. Někdo sdílí úspěch, který si přeješ taky, a něco v tobě se stáhne. Cítíš to škubnutí v břiše, to tiché "proč ona a ne já?" A hned za tím přichází ten druhý, ještě nepříjemnější pocit – stud. Tohle bych přece neměla cítit. Co jsem to za člověka?...
Možná právě teď stojíš před rozhodnutím.
A nejvíc by ti ulevilo, kdyby někdo řekl: "Tohle je správně."
Sedíš v kavárně a přemýšlíš, jak se rozhodnout o něčem důležitém — třeba jestli přijmout novou pracovní nabídku. A než vůbec stihneš zachytit svůj první pocit, začne ti v hlavě běžet film:
Někdy si myslíme, že jsme v klidu.
Nerozčilujeme se. Nic nám nevadí. Je ticho, žádné drama.
Uvnitř? Vypnuto. Prázdno. Odpojeno.
Snad každý z nás má ve svém okolí někoho, kdo to prostě vidí úplně jinak.
Ať už je to kolega v práci, který má zaručené vysvětlení pro všechny problémy světa.
Teta, která přesně ví, co bys měla dělat se svým životem.
Nebo kamarádka, která se u skleničky vína promění v experta na světovou ekonomiku.
Stalo se ti někdy, že ses cítila, jako by ses točila v kruhu? Chtěla jsi změnu – cítila, že by to mohlo jít jinak, líp, klidněji – ale nevěděla, jak vlastně? A tak jsi zůstala stát. Ne proto, že bys chtěla. Ale protože jsi neviděla cestu ven.
