O mně
Dříve jsem si myslela, že spokojenost je odměna za dobře odvedenou práci.
Víš, když si říkáš: "Až tohle dokončím, pak si odpočinu a bude to konečně fajn."
Jenže to nikdy nepřišlo. Pořád jsem běžela – trochu jako oslík za mrkvičkou: ať se snažíš sebevíc, nikdy ji nedoženeš. Ale pořád máš pocit, že když ještě trochu zabereš, už ji budeš mít.
A pak přišel kolaps
Vyhoření mi jasně ukázalo: takhle už ne. Tělo i mysl vypnuly. Nebylo co dohánět, co dokončovat ani komu se zavděčovat. Ne že bych nechtěla. Prostě to nešlo.
A víš, co byl paradox? Že já měla načteno spoustu knih o seberozvoji. Myslela jsem si, že mně se tohle nestane. Stalo. Hlava rozuměla souvislostem. Jen je prostě ignorovala. Moje tělo už dlouho jelo nadoraz. Právě tehdy mi začalo docházet, že vědomosti jsou jen začátek. Potřebovala jsem se znovu naučit vnímat tělo. Poznat, kdy už říká "dost", i když hlava pořád opakuje: "Ještě to zvládneš."
Popravdě to nebylo vůbec lehké ani příjemné. Byla jsem zvyklá hledat další úkol, další řešení, další způsob, jak být lepší. Jenže tentokrát bylo potřeba se zastavit. A začít skládat svoje priority i to, co považuju za důležité, úplně jinak.
Nenápadná proměna
Nebyla to zázračná změna přes noc. Spíš jemné ptaní:
"Jak to dneska mám?" a "Co teď potřebuju?" místo "Proč mi není každý den lépe?" a "Kde mám přidat?"
Učila jsem se, a vlastně stále ještě učím:
✔️ poznat, kdy už jdu proti sobě
✔️ nechat věci být – i když není uklizeno nebo nedělám nic "užitečného",
✔️ věřit svému tělu dřív, než bude muset křičet
✔️ nepovažovat vlastní hodnotu za něco, co si musím každý den zasloužit
✔️ pustit představu, že jediný správný pokrok je neustálé zlepšování.
Tak vzniklo Z klidu
Protože uvědomit si, co je špatně, je jen začátek. Posun nastává až ve chvíli, kdy začneš dělat byť jen malé, ale soustavné kroky v obyčejných dnech.
Moje vlastní vyhoření mi dalo zkušenost, jaké může mít ignorování vlastních potřeb důsledky.
Vzdělání (mám za sebou roční kurz Psychologie v praktických aplikacích na FF UK a výcvik celostního koučování v Coaching World) mi dává pevnou oporu v tom, abych dokázala vytvářet bezpečné prostředí pro ostatní. V praxi to znamená respektovat momentální kapacitu těla a včas poznat, kdy klid není luxus, ale nutnost. Mým cílem je ukazovat cestu, jak vnímat své vlastní hranice a jak skrze ty úplně nejmenší každodenní kroky přestat jít proti sobě.
Jmenuju se Kateřina Čihařová.
A pokud je ti tohle blízké, budu ráda, když se ke mně přidáš.
