Sebeláska není sobectví. A už vůbec ne pohodlí.

Znáš ten pocit? Říkáš si "chráním svou energii" – a přitom v koutku duše tušíš, že možná jen utíkáš. Nebo naopak zůstáváš v situaci, která tě vyčerpává, protože odejít by přece bylo sobecké. Sebeláska je jedno z nejzneužívanějších slov dnešní doby. A právě proto stojí za to podívat se na ni blíž.

Sebeláska není odměna. Je to vztah.

Máme tendenci si ji spojovat s volným víkendem, koupelí se svíčkami, dárkem jen pro sebe. Ano, to všechno může být součástí. Ale sebeláska v jádru není pocit – je to vztah. Vztah k sobě samé.

A v každém vztahu je občas nepohodlí.

Někdy to znamená říct věc, do které se ti nechce. Nastavit hranici, i když víš, že ji druhý nemusí přijmout. Jít k lékaři, přestože se bojíš toho, co řekne.

Sebeláska tě nerozmazluje. Ona tě drží.

Pohodlí hledá únik, sebeláska hledá odvahu. Snese chvilkové napětí, protože ví, že vede k vnitřní svobodě. Nejde blíž proto, aby trpěla, ale protože to dává smysl.

Na druhou stranu sebeláska rozhodně neznamená třeba zůstat v rozhovoru nebo vztahu, který tě jen zraňuje, jen abys "nebyla zbabělá". Zralá sebeláska pozná rozdíl mezi růstovým nepohodlím a čistou destrukcí.

Past na perfekcionistky: kapacita vs. útěk

Tady je ale důležitý bod pro nás všechny, co máme sklon vidět dřív potřeby druhých než ty své: mít na něco kapacitu není samozřejmost.

Někdy prostě "nemít sílu" není výmluva. Je to fakt. Je důležité poznat rozdíl mezi tím, kdy se mi jen nechce do nepohodlí, a tím, kdy už jsem opravdu vyčerpaná.

Někdy totiž to, co vypadá jako "vnitřní klid", může být ve skutečnosti jen odpojení od sebe. O tom píšu víc v článku Klid nebo útěk – rozdíl mezi ztišením a odpojením.

A pokud už jsem vyčerpaná, respektuji, že musím nejdřív doplnit vlastní zdroje, abych vůbec měla z čeho rozdávat - energii, laskavost i pochopení.

Kde končí hranice a začíná sobectví? 

Sobectví začíná tam, kde přestáváme vnímat dopad svého chování na okolí. Kde se "jsem pro sebe důležitá" změní v "nic jiného než já mě nezajímá". 

Sebeláska není slepá k ostatním. Pořád vnímá vztahy, jen se v nich neztrácí. Je to jako vychovávat s láskou dítě: Dávat mu najevo, že je bezpodmínečně milované (i když se mu zrovna nedaří), ale zároveň mu dávat i hranice, aby dokázalo fungovat ve světě s ostatními. Sebeláska je ten samý přístup k našemu vlastnímu nitru.

Sebeláska je zodpovědnost 

Ne za pocity druhých, ale za ty své. Za to, co přinášíme do vztahů. Za to, jestli se rozhodneme měnit to, co nám nevyhovuje, místo abychom jen tiše trpěly a čekaly, že nás někdo zachrání.

Sebeláska vrací pozornost zpět k nám samotným: "Co tedy potřebuji já? A co pro to můžu udělat?" A ano, je v pořádku si říct i o pomoc. Chtít, aby nás někdo podržel, když je nám ouvej. Ale kroky ke změně musíme udělat my samy.

Zralá sebeláska je laskavá pevnost 

Neznamená to cítit se za každou cenu jen skvěle. Znamená to postarat se o sebe, i když se cítím mizerně.

• Neházet své emoce na druhé jako závaží, které mají táhnout za mě.

• Ale ani nepotlačovat sama sebe, jen abych byla "ta hodná".

• Nehledat viníka. Ale cestu.

Možná to celé není tak složité. Sebeláska není o tom, že si všechno dovolíme, ani o tom, že všechno vydržíme. Je někde mezi tím. V místě, kde k sobě přistupujeme s respektem. Kde si dopřejeme odpočinek, když padáme únavou, ale zároveň nezapomínáme, že na světě nejsme samy.

Sebeláska nezačíná ze sebekritiky, ale z odvahy převzít za sebe odpovědnost – nejen ve slovech, ale hlavně v upřímnosti a činech.

Jestli jsou ti tahle témata blízká, můžeš dostávat i můj newsletter. Sdílím v něm nové články, kurzy i další inspiraci pro větší propojení se sebou.