To nejlepší pro mě
Úvod
Stalo se ti někdy, že ses cítila, jako by ses točila v kruhu? Chtěla jsi změnu – cítila, že by to mohlo jít jinak, líp, klidněji – ale nevěděla, jak vlastně? A tak jsi zůstala stát. Ne proto, že bys chtěla. Ale protože jsi neviděla cestu ven.
Naše představy vytvářejí hranice reality
Každý z nás má někde uvnitř neviditelnou hranici — místo, kam až si dovolíme věřit, že můžeme dojít.
Tahle hranice nevznikla přes noc. Vyrůstala spolu s námi – ze zážitků z dětství, z našich zkušeností, ze slov, která jsme slýchali, z prostředí, kde jsme vyrůstaly, i z příběhů, které se kolem nás vyprávěly.
Pokud jsi kolem sebe nikdy neviděla vztah, kde se partneři podporují s respektem a lehkostí, tvůj mozek si to pravděpodobně nedokáže představit jako reálné.
Pokud jsi roky pracovala v prostředí, kde je normální přetížení, klidná práce ti může připadat podezřelá. A pokud sis zvykla, že "spokojenost" se musí vydřít, budeš přirozeně podezíravá k tomu, co přichází snadno.
Naše představivost totiž není jen hra fantazie. Je to mapa, podle které se orientujeme v životě. Pokud na té mapě žádná "nová cesta" není zakreslená, mozek ji prostě nepozná – i kdyby byla přímo před tebou.
Když se upneme na konkrétní podobu
Naše mysl má ráda jistotu. Proto si často vytvoří přesný obrázek, jak má "to pravé" vypadat.
"Ideální vztah je takový, kde…"
"Ideální práce musí být…"
"Ideální dovolená jedině u moře…"
Jenže život málokdy hraje podle našich scénářů. Někdy nám přinese to, co jsme si přály — ale úplně jinak zabaleno. Jindy nám nabídne něco, co vypadá úplně mimo náš rámec představ, a přesto se později ukáže, že to bylo přesně ono.
Kolikrát jsi už odmítla příležitost, která vypadala "jinak než sis přála" — a později sis řekla, že to vlastně bylo ono?
Kolikrát ses snažila udržet něco, co mělo už odejít, jen proto, že to sedělo do tvé představy o "správném životě"?
Když lpíme na představě, uzavíráme se tomu, co nás teprve může překvapit.
Často tím zamezíme tomu, aby do našeho života přišlo něco lepšího, než jsme si vůbec uměly představit.
Posun z představy k pocitu
Když se zastavíš a zkusíš se zeptat ne "Jak to má vypadat?", ale "Jak se v tom chci ideálně cítit?", všechno se začne měnit. A jen tak pro legraci, zkus nelpět na tom, co je to ideálně 🙂
Co si takhle představit:
Jak by se cítilo tvoje tělo, kdybys už teď byla v ideální práci?
Jak by se ti dýchalo, kdyby tě vztah naplňoval bezpečím a lehkostí?
Jak by voněl tvůj den, kdyby sis dovolila žít opravdu podle sebe?
Nepotřebuješ hned detailní obrázek. Začni u pocitu.
Protože pocit je jako maják – přitahuje situace, které s ním rezonují.
Čím častěji se k tomuto pocitu ladíš, tím víc ho tvůj mozek rozpoznává i v běžných dnech.
Začne si všímat drobných věcí, které ladí s tvým vnitřním obrazem.
A právě z těch malých okamžiků se skládá nový směr.
Strach chce jistotu. Ale jistota není totéž co spokojenost.
Strach miluje věci, které zná. Miluje jistotu, rutinu, předvídatelnost. I kdyby tě tyto věci třeba ubíjely, pro mozek jsou bezpečné. Protože jsou známé. Mozek předpokládá, že bude vědět, co dělat: prostě vytáhne řešení, které se osvědčilo v minulosti. I když to znamená situaci prostě přetrpět.
Strach ti říká:
"Tady zůstaň, tady je to jisté."
"Tohle ti stačí, nechtěj víc."
"Nebuď naivní, svět takhle nefunguje."
Ale víš co? Strach není špatný. Jen chce, abys přežila. Chce se vyhnout bolesti. Jenže přežívání není totéž co žití.
A pokud chceš žít naplno, potřebuješ místo, kde má prostor i důvěra, otevřenost a lehkost.Tím, že začneš vnímat své pocity, dáváš těmto silám prostor.
Neodmítáš jistotu – jen ji přestáváš stavět nad spokojenost. Mimochodem, na rčení, že "jediná jistota v životě je, že nikdy není nic jisté" je hodně pravdy.
Vděčnost a touha mohou jít ruku v ruce
Možná máš občas pocit, že když si přeješ něco víc, "nejsi dost vděčná". Ale vděčnost a přání nejsou v rozporu. Naopak – jsou dvě strany téže energie.
Vděčnost říká: "Uznávám, že to, co mám, je krásné."
Touha říká: "A těším se na to, co krásného ještě přijde."
Zkus si to představit jako dýchání.
Nádech – děkuju.
Výdech – těším se.
To není nespokojenost, ale přirozený rytmus růstu. Vděčnost tě ukotvuje. Touha tě otevírá novým příležitostem. Dohromady z nich vzniká klidná důvěra, že život ti může přinést přesně to, co potřebuješ – přesně v čase, kdy to má smysl.
Závěr
Někdy to není o tom, že by "to lepší" nebylo možné. Jen si ho zatím neumíme představit.
Zvykly jsme si snít v rámci hranic, které známe. Ale život má větší představivost než my.
Často nás chce překvapit právě tam, kde přestaneme řídit výsledek a necháme přijít to nejlepší pro nás. Bez souzení, bez představy, jak to má přesně vypadat.
Jen se nalaď na to, jak se chceš cítit. A dovol tomu pocitu, aby v tobě zůstal. Zbytek se začne psát sám. Možná pomalu. Možná jinak, než čekáš.
Ale přesně tak, jak to má být.
Tipy, inspirace a články do mailu. Přihlas se k newsletteru.