Pro řešíme problémy ostatních víc než oni sami

Někteří lidé v našem životě mají zvláštní schopnost. Přijdou, hodí nám k nohám své trápení, vylijí srdce, postěžují si... a pak zase spokojeně odejdou.

Jenže zatímco oni jdou dál a možná už řeší úplně jiné věci, my v tom žijem dál.

Vracíme se k tomu během dne. Vymýšlíme, co by měli udělat, aby se jejich problém vyřešil, projíždíme v hlavě různé scénáře. A možná kvůli tomu večer nemůžeme usnout.

Proč máme někdy tendenci řešit problémy druhých víc než oni sami?

Kdybychom se na to podívali jen povrchně, řekneme si: Pomáhám přece proto, že mi na druhých záleží.

A já neříkám, že to není pravda.

Jenže někdy za tím leží ještě něco, co si neradi přiznáváme.

Je totiž příjemné být člověkem, který má vždycky radu. Tím, kdo ví, co dělat. Kdo zachrání situaci.

Přináší to pocit, že jsme potřební.

Může za tím být přesvědčení, že přijetí a bezpečí si zasloužíme hlavně tehdy, když se staráme o druhé.

Ale nemusí jít vždycky jen o touhu být pro druhé důležitá.

Někdy jednoduše nesneseme pocit bezmoci. Vidíme někoho, na kom nám záleží, jak se trápí, a okamžitě máme nutkání něco udělat. Najít řešení.

U kamarádky si můžeme myslet, že ji zklameme, když jí nepomůžeme. U dospělého dítěte zase nemusíme unést představu, že něco nezvládne nebo si ponese nepříjemné následky svého rozhodnutí.

Když něco uděláme, máme pocit, že máme situaci alespoň trochu pod kontrolou.

Zkus si proto položit jednu otázku:

Kdybych tentokrát nic neudělala, přestože bych mohla, co by se ve mně ozvalo? Dokázala bych to nechat být, nebo bych měla pocit, že musím zasáhnout?

Možná totiž někdy neřešíme jen problém jiného člověka. Snažíme se vyřešit i něco v sobě.

Když pomoc škodí

Často si pleteme empatii s tím, že musíme něco udělat.

Jenže mezi empatií a přebíráním odpovědnosti je rozdíl.

Empatie říká: "Vidím, že tě to trápí. Je to těžké a jsem tady s tebou."

Přebírání odpovědnosti říká: "Vidím, že tě to trápí, takže teď musím najít způsob, jak to vyřešit."

A právě tady se můžeme dostat do začarovaného kruhu.

Čím víc za druhého přemýšlíme, rozhodujeme a hledáme řešení, tím víc jsme vyčerpaní. Ale zároveň tím bereme něco zásadního i jemu.

Možnost rozhodovat se. Zkoušet věci po svém. Dělat chyby. A zjistit, že si dokáže poradit.

Protože i když přesně víme, co bychom na jeho místě udělali, pořád je to jeho život.

Má právo rozhodnout se jinak.

Jak poznat, že už nepomáháš 

Zkus si vzpomenout, kolikrát jsi v životě nabídla řešení, které ten druhý vlastně vůbec nechtěl.

Možná si jen potřeboval postěžovat.

Nebo chtěl, abys ho vyslechla.

Možná potřeboval obejmout a slyšet: "Tohle musí být fakt těžký."

A ty už jsi mezitím v hlavě sestavovala plán, co by měl udělat.

Až za tebou příště někdo přijde s problémem, můžeš zkusit jednu jednoduchou větu:

"Potřebuješ mě teď jen jako někoho, kdo tě vyslechne, nebo chceš, abychom společně hledali řešení?"

Třeba zjistíš, že radu vlastně vůbec nepotřebuje.

Když se příště přistihneš v záchranářském režimu, polož si tyhle otázky:

Požádal mě vůbec o pomoc?

Pokud ano, o co konkrétně mě požádal?

Vadí mi, když moji radu nevyužije?

A hlavně:

Dokážu jeho rozhodnutí nechat být, i když bych to sama udělala jinak?

A ještě jedna otázka, která může být nepříjemná, ale hodně napoví:

Pomáhám teď jemu, nebo si tím řeším něco svého? A tady je potřeba být k sobě opravdu upřímná. Je totiž velmi snadné si říct: "Jasně, že pomáhám jemu."

Pozor na vlnu viny, která může přijít potom

Když se poprvé rozhodneš nechat cizí problém jeho majiteli, nemusí okamžitě přijít úleva.

Dost možná přijde vina.

Vnitřní kritik začne říkat, že jsi zlá, chladná nebo sobecká. Bývá lákavé podle toho pocitu jednat. Znovu nabídnout pomoc, poradit. Znovu se začít starat.

Jenže pocit viny nemusí znamenat, že děláš něco špatně.

Někdy se objeví jednoduše proto, že děláš něco jinak, než jsi byla dlouho zvyklá.

Pokud jsi roky fungovala jako člověk, který všechno zařídí, vyřeší a podrží, bude chvíli nezvyklé jen stát opodál a nechat druhého, aby si sám řešil svůj život. A ano, vím, že tahle část není lehká. Sama jsem dlouho fungovala jako "zachránce".

Takže když přijde vina, nemusíš ji okamžitě poslouchat.

Můžeš si jen říct:

"Cítím vinu. Ale to ještě neznamená, že dělám něco špatně."

Můžeš být oporou, aniž bys byla zachráncem

Cílem tohohle všeho rozhodně není, abychom se stali bezcitnými lidmi, kteří ostatním řeknou: "Tohle je tvůj problém, starej se sám."

Někdy opravdu cítíme, že má smysl se angažovat. Že chceme pomoct, i když si o to druhý třeba neřekl.

To je v pořádku.

Důležité je spíš to, z jakého místa ta pomoc vychází.

Pomáhám, protože chci a mám na to kapacitu. Nebo proto, že mám pocit, že musím.

Pomáhám a respektuji, že druhý může moji pomoc odmítnout.

Pomáhám, ale dokážu přijmout, že se může rozhodnout jinak, než bych se rozhodla já.

Dokážu ho nechat udělat chybu, i když bych ji sama nejraději zastavila.

Není to o tom být méně empatická.

Je to spíš o tom naučit se být s někým, kdo má starosti, aniž bychom měli potřebu jeho trápení okamžitě řešit.

Nemusíš řešit každý problém, který vidíš.

Nemusíš nést všechno, co cítí lidé kolem tebe.

Ani zachraňovat člověka, kterého máš ráda, jen proto, že bys to možná dokázala.

A někdy nás od vlastního života neodvádějí jen problémy druhých, ale i naše vlastní čekání na ideální chvíli. O tom, jak snadno kvůli němu odkládáme to, na čem nám záleží, píšu v článku Až jednou… ti krade čas.

Až se příště přistihneš, jak v noci koukáš do stropu a řešíš cizí život, zkus si v duchu říct:

"Tohle je jeho cesta a jeho problém. Můžu stát vedle něj, ale není na mě, abych žila život za něj."

Pak se v klidu nadechni.

A vrať se zpátky k sobě.

Jestli jsou ti tahle témata blízká, můžeš dostávat i můj newsletter. Sdílím v něm nové články, kurzy i další inspiraci pro větší propojení se sebou.