Víš, co je na závisti asi nejhorší? Že se za ni většinou strašně stydíme. Někdo sdílí úspěch, který si přeješ taky, a něco v tobě se stáhne. Cítíš to škubnutí v břiše, to tiché "proč ona a ne já?" A hned za tím přichází ten druhý, ještě nepříjemnější pocit – stud. Tohle bych přece neměla cítit. Co jsem to za člověka?...
Možná právě teď stojíš před rozhodnutím.
A nejvíc by ti ulevilo, kdyby někdo řekl: "Tohle je správně."
Sedíš v kavárně a přemýšlíš, jak se rozhodnout o něčem důležitém — třeba jestli přijmout novou pracovní nabídku. A než vůbec stihneš zachytit svůj první pocit, začne ti v hlavě běžet film:
Někdy si myslíme, že jsme v klidu.
Nerozčilujeme se. Nic nám nevadí. Je ticho, žádné drama.
Uvnitř? Vypnuto. Prázdno. Odpojeno.
Snad každý z nás má ve svém okolí někoho, kdo to prostě vidí úplně jinak.
Ať už je to kolega v práci, který má zaručené vysvětlení pro všechny problémy světa.
Teta, která přesně ví, co bys měla dělat se svým životem.
Nebo kamarádka, která se u skleničky vína promění v experta na světovou ekonomiku.
Stalo se ti někdy, že ses cítila, jako by ses točila v kruhu? Chtěla jsi změnu – cítila, že by to mohlo jít jinak, líp, klidněji – ale nevěděla, jak vlastně? A tak jsi zůstala stát. Ne proto, že bys chtěla. Ale protože jsi neviděla cestu ven.
Otevřeš sociální sítě a vidíš kamarádku, která právě oznámila zasnoubení. Kolegyně sdílí fotku z nové práce snů. Další známá přidává video z exotické dovolené.
A v tobě se tiše ozve: "Nejsem divná, že ještě…? Nejsem nějak pozadu?"
Možná to znáš taky.
Chceš si na chvíli sednout s čajem, vypnout a jen tak být… ale hlava má jiné plány: začne ti promítat seznam úkolů, připomíná věci, na které nesmíš zapomenout, a místo klidu cítíš jen tlak a napětí.
Možná už víš, že nedostatek spánku, stres, perfekcionismus nebo nekonečné scrollování na telefonu tvému štěstí zrovna neprospívají. Ale co když se držíš zdravého režimu, a přesto máš pocit, že ti radost uniká mezi prsty? Možná tě ovlivňují méně viditelní "zabijáci štěstí", o kterých se moc nemluví.
